V jednom hlubokém lese žil chlap. Byl to dřevorubec. Nebo hajný? Možná to byl lovec. No spíše asi pytlák. Zkrátka nějaké individuum. Žil tam v dřevěné chaloupce se svou ženou. O té víme jistě, že to byla žena v domácnosti. Děti neměli a tady to všechno začalo…
“Poslouchej miláčku” řekla jednou svému muži,když ležel rozvalený v křesle a čuměl na televizi. “Chci děti. Aspoň jednoho parchanta co bych ho mohla pohlavkovat a nadávat mu. Tak laskavě zvedni tu tvoji línou prdel a ukaž mi že jsi aspoň trochu chlap.”
Jindy by ji poslal do háje se sexem, ale že se zrovna díval na Peříčko tak to přepnul na nahrávání, aby se dodíval později a odebral se s ženou do ložnice. Počáteční nechuť se jakkoliv fyzicky namáhat rychle zmizela s oblečením které z nich padalo.
Né že by jeho žena byla nějaká modelka, to ne, ale přece jenom těch jejích 150 kilo živé váhy už něco znamenalo. Ale i tak byla nejkrásnější ženou v okruhu 10 km. Není divu, když v okruhu 10 km kolem nich byl jenom les. Naposledy to spolu dělali před pár lety, tak proč né dnes,že? Rychle ho začala rozpalovat. Střídali polohy tak jak to znal z televize a neslušných časopisů ukrytých pod postelí.
Měsíce ubíhaly a pořád se nikde nic nerodilo tak žena vykopala svého milého do lesa a řekla mu ať se nevrací bez děcka. A on šel a šel a …. nikde žádné mimino.
Zajímavé, že?
Tak vzal provaz a rozhodl se, že se raději pověsí než aby se vrátil bez dítěte a pověsila ho jeho láska, protože ona by ho nejdříve mučila. Vyšplhal na strom a vázal tam provaz na větev a už si dal smyčku kolem krku a chtěl skočit a pohoupat se když tu jeho pohled padl na pařez. Ale takový zvláštní pařez. Něco na něm bylo divného. Větve z něho čouhaly tak správně na ty směry, že připomínaly ruce a nohy. Slezl a málem že se při tom pověsil protože to byl moula. Vzal ten pařez a trošku ho osekal a ořezal a udělal z něho mimino. Dřevěné. Začal ho konejšit a houpat na rukách a představoval si že by to mohl být jeho syn a představoval si jak ho přinese domu a žena mu za to dá večeři. Slupky od brambor. No a tak ho konejšil a pak si uvědomil že je jak pako co si hraje s pařezem a začal plakat nad tím že se bude muset pověsit sám nebo ho pověsí ta baba doma a jak ty jeho slzy padaly na špalek co měl v rukách tak stromy už byly na šrot z toho jeho bulení a z lítosti nad tím zoufalcem kouzelný les vdechl pařezu v dřevorubcových rukou život a mimino řeklo
„Přestaň tu řvát táto a dej mi najezt mám hlad. Ham ham ham …“ pořád opakovalo dokola.
Rychle ho nakrmil a málem přitom přišel o prsty. Pak dítě přitáhl domů a žena se raději ani neptala kde ho ukrad, ale pak jako správně zvědavá ženská se nakonec zeptala a on ji raději řekl pravdu, že vzal pařez a otesal ho sekerou a udělal jim dítě a ani ji k tomu nepotřeboval. Stačila mu sekera a šikovné ručičky. Uvažovali jaké dají tomu miminu jméno a protože oba nedochodili ani základku neboť byli tupí jak tága tak jejich fantazie ve vymyšlení jména došla jen tak daleko že když ho táta otesal tak to bude teda Otesánek.
Později mu někteří říkali Neotesánek, protože to byl neotesaný chuligán co všechno žral. Jídlo v baráku a pak slepice a kachny a kuřata, krávu a slona. No a pak sežral rodiče a šel do světa. Svět samozřejmě měl z toho radost jak sviňa.
Otesánek šel lesem a žral všechno co se hýbalo. Veverky, zajíce, medvěda až dorazil do vesnice. Tam sežral všechno a všechny. Celou vesnici, všechny vesničany. Dokonce sežral farmáře i s vozem a volama co ho táhli. Pacholek. Lidé už nevěděli co s ním a měli strach že sežere celý svět tak na něho poslali smrtku s kosou… a on ji spolkl i s tou kosou. To ale neměl pako dělat. Kosa mu nesedla na trávení. Smrtka ho zevnitř vykuchala jako slepici. Pak všichni vylezli z otesaného otesánka. Trošku požvýkaní a rozleptaní od kyselin v jeho žaludku. Všichni slití pivem co chlastal celou dobu. Farmář nemohl uřídit voly protože byli užralí jak dogy. Smrtku vyznamenali za odvahu a záchranu světa. Dostala medaili a umístili ji do domova důchodců se zvýšenou ostrahou. A potom lidé žili na světě spokojeně a šťastně až do sm… no smrtka byla v důchodu takže lidi žili šťastně a spokojeně až do konce světa.